Volám spolu s ukrajinskými vojáky ze Zmijího ostrova

Sledujeme obětování Ukrajiny v přímém přenosu (od roku 2014). Agrese, válka, arogance moci. NIKDO Ukrajině nepomáhá. Sledujeme selhání Evropské unie a evropských politiků. Rusko a Čína zvítězily. Koupily si svět. Ukázali jsme, že naše hodnoty jsou společné s jejich. Jejich hodnoty? Byznys. Naše hodnoty? Byznys. Jakou hodnotu má lidský život? Lidský život nelze vyčíslit. Volám spolu s ukrajinskými vojáky ze Zmijího ostrova: Go fuck yourself.

Ilustrace: Gosia Herba

Komentář z roku 2015 (rozhovor in: VašeLiteratura.cz, 19. 6. 2015):

Jiří Lojín: Současná situace mě přinutila přečíst si znovu závěr Vaší knihy [Příspěvek k dějinám radosti], v němž prostřednictvím Birgit Stadtherrové zachycujete dramatické období ze života Edvarda Beneše a část deníku jeho tlumočnice. Beneše vykreslujete jako slabého intelektuála, estéta, zbabělce a člověka s výraznými narcistickými sklony. S takovým pohledem se setkáváme velmi často. Myslíte si, že je to reálný pohled, nebo se v něm projevuje typicky české nerespektování autorit a naprostý nedostatek vlastenectví?

Radka Denemarková: Samozřejmě, že nejsme jen pouhým součtem své minulosti. Ale ničemu z minulosti neutečeme. Ukrajince dnes Češi u nás využívají otrocky i proto, že Ukrajinci jsou „u zdi“. U nich je válka a živí rodiny. Nemáme právo se řadit k západnímu světu. Obětovali jsme Ukrajinu. „Mnichov“ obětoval Československo. Ale věřil, že je to pro záchranu míru. My jsme Ukrajinu obětovali z lhostejnosti. Blahosklonně se tak k ruské agresi proti donedávna ještě sousední Ukrajině a k anexi Krymu staví představitelé země, která má zkušenost jak s ruskou okupací, tak s anšlusem „německého“ Rakouska a následným odtržením československého pohraničí pod stejnou záminkou ochrany tamní menšiny.

Reálný a konečně neuhýbavý pohled. O jakém vlastenectví tu mluvíme? Za pojem vlastenectví se schová primitivní nacionalismus i šovinismus. Anglické přísloví říká, že staré hříchy mají dlouhé stíny. Životní příběhy myšlenkové konstrukty a rámce politiků i historiků, proto se o mnohém mlčí. Pro mě po roce 1939 následuje černá díra a pak rok 1989. Léta mezi těmito body je nutné vzít jeden po druhém pod lupu a prozkoumat. Je nezbytné vymést lži jednu za druhou z každičkého dne a noci. Je to jemná archeologie, s košťátkem v roztřesené ruce se ometají a slepují křehké střepy. Chybějí „očití svědkové“. Ti, kteří přežili, většinou oči zavřeli, nechtějí svou minulost připomínat. Dav dobrovolných slepců.

Po roce 1989 se klubko začalo rozmotávat. Oproti západním zemím jsme se museli zbavovat moru, jenž jako epidemie zaplavil země pod vlivem Sovětského svazu. Ideologické lži. Lhát bylo sebezáchovné, lhát bylo normou. Po roce 1989 je nutné věci pojmenovat. Nezajímá mě hromadné týrání a hromadné vraždy, zajímají mě jednotlivé epizody totalit. Ty o lidské povaze řeknou nejvíce. A pokud tyto „epizody“ nepopíšeme a neobjasníme, nikdy nebudeme vědět, kdo doopravdy jsme.

Vlastenectví… Před lety jsem nechápala reakce na moje knihy. Jako by v Čechách můj úspěch v zahraničí považovali za zradu. O které se navíc nemluví. Proto mají vlaštovky v románu Příspěvek k dějinám radosti na mysli jinou svobodu. Zřeknutí se všeho tradičního nazírání a tradičního řádu: států, církví, organizací, mocenských prostředků, peněz, zbraní, výchovy.

Jiří Lojín: Dovolím si zacitovat jednu Vaši větu: Proč mi pořád připadá, že je pro pochopení Čech důležitější Beneš než Masaryk a Havel?

Proč to tak Birgit Stadtherrové připadá? Víte to Vy, když byla tak dlouho Vaší součástí?

Radka Denemarková: To už jsme mimo literaturu, politická pěna dní… Žijeme po roce 1989 pořád v bolševickém blátě, brodíme se v něm po kolena. Bez jakékoliv politické vize. U nás politika žádná velká témata nemá. A někde to střídavé přizpůsobování se Západu nebo Východu pramení. Benešovo jméno bývá vyslovováno jedním dechem s T. G. Masarykem, ale byly to rozdílné osobnosti. Stejně jak Václav Havel. Masaryk i Havel byli lidé se smyslem pro humor, plní zájmu o všechny aspekty života, nic lidského jim nebylo cizí, ani humor, ani trapnost, ani vášně. Byli to lidé rozhledu a ducha, ne technokrati s ekonomickým a právním vzděláním.

U Beneše hraje roli i samolibost. Samolibost, která je rafinovaná a zušlechtěná. Která obrazně řečeno potřebuje dýmku do koutku úst a golfovou hůl do ruky. To mě zajímá. Co je to maloměšťáctví a co to je měšťanský syndrom. Andrej Babiš prohlásil, že vede stranu jako firmu. Větší nesmysl jsem dlouho neslyšela. Ve firmě jde o přehlednost a zisky. V politice jde o stát. A život je navíc pestrý, politika je umění kompromisu. Zkoroduje takový člověk sám? Politika, která není schopna přemýšlet v nějakém dějinném kontextu, nebo v rámci solidarity, která je základem mezinárodního společenství, přestává být politikou. Jsme potom „jako“ stát. Že nemáme státníky, vím, ale že nemáme už ani politiky, je hrůza.

Kdyby zmizelo celé tohle mužské poučování a předávání historie, kdyby tak zmizel jazyk. Nový svět nemůže být bez nové řeči. Protože jazyk všechny ty hany a potupy včerejška konzervuje. V textu Příspěvek k dějinám radosti dodatek o Benešovi vytváří „rovnovážnou asymetrii“, což je pojem, ke kterému mě přes teorii architektury přivedla slovenská kunsthistorička Monika Mitášová, zabývá se i filozofií. Stejně jako k pojmu „přehlednost labyrintu“. Slova ani literaturu nelze balzamovat, ještě je nezrozená. Literatura má ukázat, že nezaostává za hudbou a malířstvím, i když zakopává o slova. Namočit čtenáře do příběhu, ponořit ho pod hladinu. Někteří se utopí. Někteří jen rozvíří kal. A někteří se vynoří pokropeni živou vodou.

Přečíst více

Radka Denemarková: Čemu nerozumím, si chci pokaždé propátrat literárním světem. Rozhovor: Jiří Lojín. VašeLiteratura.cz, 19. 6. 2015.