Titulní příběh v Aspen Review: Tchaj-wan

Radka Denemarková v Aspen Review (03/2020):

Tam, kde lidé věří vládě a vláda věří lidem

Na Tchaj-wanu jsem zažila, co je pro demokracii podstatné. Potrebujeme „vigilant society“, bdělou společnost, musíme si život formovat i zespoda. Důležitá je pestrost, a ne pocit, že my už nic neovlivníme.

Na Tchaj-wanu jsem v lednu a únoru 2020 zažila „zrod“ epidemie, která propláchla svět. Po spletitých letech, kdy jsem psala roman Hodiny z olova (2018), což mělo být varování před čínskym brutálním policejním státem, bylo důležité zažít Tchaj-wan, zajímavý „sociotop“. Jedinou zemi na světě, které se daří s Čínou obchodovat, ale zároveň davat jasně najevo distanci: nebudou respektovat totalitní stát, budou budovat svoji demokracii.

Tchaj-wan je nezávislým státem od roku 1945, jednou z nejúspěšnějších ekonomik světa, v roce 1989 se tu konaly svobodné volby, v roce 1996 se stal v přímé volbě prezidentem Li-Tcheng-chuej. Po pěti tisících letech dějin Číny to bylo poprvé, kdy si nejvyššího panovníka zvolil lid.

Tchaj-wan jde cestou demokracie a Čína, jako každý obří totalitní režim, nesnáší jakoukoliv nezávislost ve své blízkosti a neustále tvrdí, že to je její provincie, součást pevninské Číny. Proto je Tchaj-wan izolovaný, na nátlak Číny nebyl přijat za člena Světove zdravotnicke organizace (WHO). I když ale behem pandemie nedostával informace ani od Číny, ani od WHO, Tchaj-wan patří k zemím, které epidemii zvládly.

Neviditelný koronavirus je, jak se ukázalo, i virem sociálním, protože obnažil slabiny politiků a systému, ve kterém žijeme.

Naivně jsem doufala, že tu cennou zkušenost a „know-how“ převezmou i ostatní země, případně ji plošně jako globální záchrannou síť pro prevenci a řízení nemoci zpracuje WHO. Tchaj-wanská vláda jednala rychle, věcně, s týmem odborníků, s přesnými instrukcemi. Hlavní slovo měl epidemiolog, šéf krizového centra. Chen Chien-jen je lékař, vědec a odborník na infekční choroby. Vláda se řídila jeho pokyny. Věcně informovala i prezidentka Cchaj Jing-wen, která v lednových prezidentských volbách obhájila mandát na další čtyřleté období, a premiér Su Tseng-chang.

Ve veřejnoprávní televizi byl vyčleněn čas pro pravidelné a relevantní informace pro občany celé země. Nemuseli se zabývat celý den falešnými, protichůdnými a zavádějícími informacemi. Funguje „vigilant society“, bdělá společnost, kde lidé věří vládě a vláda věří lidem. Úroveň zdravotnictví je vysoká, patří k prioritám vlády. Země zažila v roce 2003 epidemii SARS a poučila se, že nesmí podceňovat žádný detail.

Život probíhal normálně, s omezeními. Tchaj-wan zajistil roušky a dezinfekci pro každého občana, v počtu nejméně tří kusů. V celé zemi byla sjednocena cena za jednu roušku v přepočtu 5 Kč, premiér oznámil, že s rouškami je zákaz obchodovat, a to pod přísným postihem milionové pokuty. Na lidském neštěstí se nevydělává.

V záchytných zdravotnických stanovištích (bylo jich okamžitě zorganizováno 24 po celé zemi), byly v místnosti přítomny vždy jen dvě osoby, aby se lidi nemuseli tísnit v nemocnicích. Doprava nebyla nijak omezená. Probíhala pravidelná dezinfekce metra, vlakových souprav, autobusů, vlaků, letadel. Nikdo neopouštěl domov bez roušky, na všech veřejných akcích byly stanovené rozestupy židlí a řad. Nebyly zavřeny restaurace, ani divadla, ani rušeny veřejné akce.  Všem, kdo mi volali, abych se okamžitě vrátila, jsem říkala, že všichni by naopak měli být na Tchaj-wanu.

Neviditelný koronavirus je, jak se ukázalo, i virem sociálním, protože obnažil slabiny politiků a systému, ve kterém žijeme. V lednu o viru nikdo nic nevěděl, žili jsme v nejistotě, totalitní Čína informace zamlčovala. Otřesný je osud čínského lékaře Li Wen-lianga, který na neznámý virus upozornil už v prosinci, byl umlčen a označen za „nepřítele státu, protože vážně narušuje komunistický společenský řád“. Sám se nakazil a zemřel. Všichni, kdo tehdy pravdivě na sociálních sítích v úzkosti informovali, byli zatčeni a zmizeli. Veškerá videa z Wu-hanu, která se v tu dobu objevila, mizela. Uzavřeli nejen jedenáctimilionové město, odřízli celou přilehlou oblast, celkem šedesát milionů lidí. Okamžitě se zbavili zahraničních novinářů a cizinců.

Tchaj-wan odedavna výrazně investoval do vědeckého výzkumu v oblasti medicíny (v posledních desetiletích existuje nebezpečí ze strany Číny i v jejích biochemických zbraních).

Čínská vláda se lekla, od dob Černobylu nevíme, co nečekaná katastrofa udělá s politickým systémem. Buď se systém rozloží, nebo upevní. V Číne se politický systém upevňuje.

WHO byla informována o vlně pneumonie neznámé příčiny ve Wu-hanu 31. prosince 2019. V ten samý den byli na Tchaj-wanu povoláni v hlavním městě Tchaj-pej první zdravotníci. Cestujícím přímých letů z Wu-hanu kontrolovali teplotu a případné příznaky respiračních potíží. Již 5. ledna zahájili vyhledávání všech osob, které byly ve Wu-hanu v předchozích 14 dnech a měly příznaky infekce horních cest dýchacích. V té době logicky nemohl být ani test na neznámý virus. Proto byly podezřelé případy vyšetřeny na celkem 26 virů, včetně SARS a dalších respiračních onemocnění. Lidé s příznaky byli v karanténě. Zdravotníci je navštěvovali doma. Rozhodovali, zda je nutná nemocniční péče.

Úřady vědí, že nelze občana redukovat na „šiřitele viru“, vzít mu lidskou důstojnost, omezit svobody, ochromit instituce, což vede jen k další nejistotě.

27. ledna padlo rozhodnutí porovnat údaje z Národního systému zdravotního pojištění s údaji imigračních úřadů, registračního rejstříku tchajwanských občanů a registrace cizinců. Díky tomu prakticky identifikovali všechny, kdo byli v posledních 14 dnech v rizikových oblastech. NHCC (Národní zdravotnické vedení v krizových situacích) potřebovalo na vytvoření tohoto systému jeden den. Díky důkladnému plánu a včasné reakci situace zůstala pod kontrolou. 15. ledna, dva týdny předtím, než WHO prohlásila vypuknutí infekce za globální nouzovou situaci, NHCC pozastavila vývoz roušek a respirátorů, než doplní vlastní zásoby. NHCC se stalo koordinačním centrem, jemu je podřízeno i nově vzniklé Centrální středisko pro epidemie (CECC).

Ministerstva, odpovědná za chod ekonomiky, okamžitě zavedla stimulační opatření pro zranitelnější průmyslová odvětví, takže ekonomické ztráty jsou v Tchaj-wanu minimální. Tchaj-wan nezatěžuje byrokracií a podporuje úlevami živnostníky a místní drobné podnikání, které je v takovýchto situacích neocenitelné. Obyvatelstvo ani odborníci nikdy neoznačili jakékoliv opatření jako alarmující nebo nepřiměřené situaci, a to ani v prvních dnech, kdy byly doporučené roušky, přestože nebyly nalezeny téměř žádné případy. Fascinující byla i profesionalita v komunikaci. Byla věcná, uklidňující. Ministr zdravotnictví Chen Shih-chung mluvil otevřeně: navzdory všem úspěchům je přenos ve skupině obyvatelstva ve střednědobém horizontu nevyhnutelný.

Na začátku února vlada zvýšila náklady na výzkum očkovací látky proti koronaviru. Tchaj-wan odedavna výrazně investoval do vědeckého výzkumu v oblasti medicíny (v posledních desetiletích existuje nebezpečí ze strany Číny i v jejích biochemických zbraních). Výzkumné týmy okamžitě pracovaly na hromadné výrobě diagnostického testu pro nemoc, která dostala jméno COVID-19. Cílem byl rychlý test s výsledkem, který je k dispozici po dvaceti minutách.
Ve veřejné dopravě a kdekoli jinde, kde se tísní mnoho lidí, téměř nebylo vidět nikoho bez roušky. Kromě toho existuje po léta zavedený vysoce účinný systém veřejné hygieny, včetně toalet v každé stanici metra, které jsou zdarma, udržovány v úzkostné čistotě a kde jsou k dispozici dezinfekční prostředky. Celkově je Tchaj-wan v první desítce zemí s nejúčinnějším systémem zdravotní péče.

Mikrosituace, která Tchaj-wan vystihuje: když měla země roušek dostatek, v rámci humanitární pomoci posílala zásilky do Číny. Tedy do země, která jí upírá nárok na existenci a ústy čínského prezidenta hrozí vojenskou invazí. Tchaj-wan již dříve věnoval zdarma (!) statisíce roušek Austrálii (během požárů) nebo zemím, kde došlo k výbuchu sopky.

Nebyla nikdy panika, ale ani přehnaný optimismus, prostě nastala doba opatrnosti. Případy v Evropě a téměř všude jinde mimo Asii jsou způsobeny lidmi, kteří do zemí přicestovali letecky a kteří teoreticky mohli být včas zkontrolováni. Virus žádná uzavřené hranice ani samopal nezastaví, je to ne čínský, ale lidský virus, vyžaduje společný postup a solidaritu všech zemí.

Místní krizový štáb odborníků dbal na to, aby život pokračoval normálně, protože lidský organismus a jeho imunitu oslabuje panika a stres. Ochota veřejnosti dodržovat rychlá vládní nařízení usnadnila tchajwanským úředníkům postup. Většina Tchajwanců zažila epidemii SARS, mnozí si těžké období pamatují. Nová epidemie probudila v lidech vlídnou solidaritu a pospolitost. O vzájemné a sociální pomoci se mluví daleko víc než o ekonomice.
Tchaj-wan se snažil předejít zákazu vycházení. I tady v historii docházelo ve jménu „bezpečnosti“ k zneužití moci. Vědí, že nelze občana redukovat na „šiřitele viru“, vzít mu lidskou důstojnost, omezit svobody, ochromit instituce, což vede jen k další nejistotě.

Tchaj-wan se naučil být soběstačný. Podporuje drobné, rodinné podnikání, místní zemědělce a pestrost, nikoliv monopoly a monokulturu. My si teď naopak klademe otázku, jak přežijeme. Jako vyspělý průmyslový národ jsme si zvykli, že v každé sezóně najdeme na regálech supermarketů všechny potraviny ze zahraničí. Před několika týdny byla myšlenka, že tomu tak být nemusí, absurdní. Koronavirus proměnil mnoho zdánlivě nesmyslných scénářů v realitu.

Nabízet pomoc a vyměňovat zkušenost s ostatními je na Tchaj-wanu snazší i díky společenství např. buddhistických chrámů. V běžném životě fungují jako komunitní centra (oproti Číně je tu svoboda projevu a náboženství). Zároveň jsou velmi obezřetní, pokud nějaký stát zneužívá situace a spojuje pomoc s politickými podmínkami, rozpínavostí, propagandou. Čína a Rusko nedělají nic z dobroty srdce, nechovají se nesobecky, jsou to autoritářské státy, propagandisticky zaplňují mezeru, kterou bohužel uvolnila EU. Chtějí zvýšit politický vliv a v nouzi oslabit nejen Evropu.

Nikdy nezapomenu na tchaj-wanský leden. Na Tchaj-wanu jsem zažila, co je pro demokracii podstatné. Musíme si život formovat i zespoda. Důležitá je pestrost, a ne pocit, že my už nic neovlivníme. Moc chce mít nad námi kontrolu, chce distribuovat strach, abychom všichni stejně mysleli, stejně se chovali. Neví si rady s jinakostí, s pestrostí. Když je demokracie hodnotově nastavená, má vizi, cíl, společnost se narovná. Když někdo lže, tak je lhář, když někdo krade, je zloděj, o tom se nediskutuje.

Na Tchaj-wanu vyrůstají mladí lidé, kteří vědí, co je to být demokrat. Ti pak vstupují do politiky. Ve východní Evropě prožíváme pocit, jako by rok 1989 nebyl. K tomu se přidružil superkonzum, důraz na výkonnost, ekonomický pragmatismus, který lidi ještě víc znejišťuje a frustrace se prohlubuje. Měli bychom udržet pluralitu společenského sdružování zdola jako politický nástroj obrany života proti totalitním nárokům systému. To je z hlediska budoucnosti důležité.

Když je demokracie hodnotově nastavená, má vizi, cíl, společnost se narovná. Když někdo lže, tak je lhář, když někdo krade, je zloděj, o tom se nediskutuje.

Tchaj-wan je pro mě i paralela s Českou republikou, podobný příběh. V roce 1987 se Tchaj-wan zbavil stanného práva a začal budovat demokracii. My jsme to po roce 1989 na rozdíl od Tchaj-wanu nezvládli. A já se ptám proč. Žila jsem na ostrově, kterému čínský režim, zvlášť ústy současného čínského prezidenta, vyhrožuje vojenskou okupací. Až na místě jsem pochopila, jak jsou na všechno sami. Čína chce být světovou velmocí, kupuje si svět, daří se jí to v Latinské Americe, v Africe. V Evropě o něco hůř, ale našla v jejím centru zemi, která se jmenuje Česká republika a která má v čele prezidenta a vládu, co se nechají koupit.

U totalitních a zkorumpovaných režimů nepřekvapuje, že poslouchají na slovo; Čína si diktuje podmínky. Ale i česká varianta kapitalismu vrací po vzoru Číny zákon džungle: silnější ovládá slabšího. Zákon demokracie ovšem zní: silnější chrání slabšího.

Článek byl zveřejněn v angličtině:
https://www.aspen.review/article/2020/country-people-trust-government-government-trusts-people/