O Kunderovi a patriarchátu na české literární scéně

Foto: Soňa Pokorná

Rozhovor s Filipem Noubelem pro Global Voices, 9. 7. 2020.

Je aféra kolem možné spolupráce Kundery s Stb příznakem, že česká společnost se ještě nevyrovnala s lustrací?

Společnost se s obdobím před rokem 1989 vyrovnávat ještě ani nezačala. A letošní kniha o Kunderovi takovým krokem není, naopak, je tu v sázce sama polarita viníků a obětí. Až se společnost začne narovnávat, tak budou konečně vycházet knihy o lidech, kteří Kundery a další do podobných situací dostali. Kniha je dílem šikovného řemeslníka, ale není o Kunderovi, je o Novákovi, z každé stránky čiší nadřazené já a bezbřehý sadismus, řečeno s Jiřím Kolářem „strašlivá nevzdělanost, která zahaluje text jako neproniknutelná mlha“. Chybí zásadní kunderovské jádro, ironie a povědomí o umění (evropského) románu. Takový text má vycházet na pokračování v bulvárním deníku, kam patří. Ovšem s literaturou, natož pravdou nemá příliš společného. V každém životě lze nahrnout vidlemi buď ďábelskou špínu pavlačí nebo skutky světce. Je snadné někoho vymáchat ve stoce. Msta, kterou chtěl Novák připravit Kunderovi, ovšem nevychází, odpůrce mu uniká ve svých metamorfózách, nedotknutelný je předem díky románům a jejich literární ironické reflexi. Kniha sama je spíše odrazem dnešní buranské mentality a „neproniknutelné mlhy“, jakou společnost zamořili politici. Ovšem devalvace se týká i literárního provozu, kniha vyšla v renomovaných nakladatelstvích a nekritický reklamní prostor jí před vydáním daly i takové autority jako Respekt. Arogance, primitivismus, ekonomický pragmatismus, absence empatie a soucitu, neinteligence. Kniha je čirým kalkulem, reklamním trikem, profesionálně zpracovaným produktem. Její jazyk je nasycený dikcí prokurátorů, snahou zničit někoho, kdo vyčnívá, připomíná padesátá léta, která autor Kunderovi vyčítá. Na knihu o Kunderovi si musíme počkat, měla by ji napsat inteligentní, vzdělaná, citlivá mladá žena, protože Kunderův svět je světem patriarchálních hodnot, které Novák odhalit nemůže, protože je sám žije. Smysl má číst Kunderovo dílo. Nikoliv bulvár o autorových poklescích.

Proč je Kundera tak nepopulární v ČR?

Protože je úspěšný v zahraničí a Čechy vůbec nepotřebuje. České myšlení je hluboce provinční, závistivé, nepřející, uznává jen místní celebrity jím posvěcené. Ale pozor, je to daleko složitější, Kundera je Francouz elitářstvím i jazykem, který si zvolil. Nechce mít s Čechami nic společného i proto, jako by se bál, že se odkryje jeho skutečný předsrpnový příběh. O ten nestojí. Už si vybájil jiný. Líbí se mu představa, že ho Češi nechtějí, přitom vždycky byl a je miláčkem čtenářů i mocných i státních cen.

První prezident T. G. Masaryk, za něhož byla republika, která vznikla v roce 1918, demokratická, se právem obával lokajské mentality, mentality služek, jak nás poznala Vídeň, mentality čeledína, který jen občas vstane v hospodě a vykřičí nahlas, co si myslí o svém pánovi. Lokajství, nasycené poníženou mentalitou, hledá viníky kolem, na nich si odreaguje pocit méněcennosti. Úspěch „cizáků“ a emigrantů se v Čechách neodpouští. Češi osobnosti, které objevilo a docenilo až zahraničí a které přesáhly český rybník, nikdy nepřijali za své. Franz Kafka a Leoš Janáček jsou nejkřiklavější příklady. Kundera psal, že potřebují evropský kontext. A to se týká i jeho samého. Přesně to pochopil Jiří Kolář: „Český romanopisec se nemá doma s kým měřit. Nemá-li dostatek síly být prašivou ovcí nad průměrem, utopí se v něm.“

Kundera je přitom v jistém a paradoxním slova smyslu poctivý, jednolitý a důsledný, chová se ke svému životu jako ke svému dílu, dílo je pouze to, za čím autor sám stojí ve chvíli bilancování. A k tomu, co by se dalo nazvat „jeho“ dílem podle něj nepatří, co je nezralé, co je nezdařené, co je pouze příležitostné. Patří ale rovněž ke generaci, která nerada připomíná, že tanky v roce 1968 byly poslány na expartajníky, mnozí z nich Stalinovi v padesátých letech ochotně pomáhali věšet oprátky. A zažívali zklamání, když se k „probuzení“ jara nepřidali ti, kteří trávili předchozí léta v kriminálech, zatímco dotyční schůzovali, žili, psali a prohlédli v momentě, kdy byli odstaveni od moci. Kundera sice s Čechami nechtěl mít nic společného, takže se bohužel ke kauzám z dob komunismu kolem své osoby nevyjádřil, a kdo je jednou v podezření, že napomáhal režimu, který vraždil, musí se postavit ke svým činům. Protože jinak urážíme mrtvé. I ty, kteří sice fyzicky přežili mnohaleté žaláře, ale vrátili se psychicky jako trosky. Kundera ale není Günter Grass, který se k problematickým činům mládí za nacismu vrátil v knize Při loupání cibule (Beim Häuten der Zwiebel). Kundera totiž na rozdíl od Grasse nikdy nebyl tak vyhraněně politický, nikdy se netvářil jako morální autorita, stáhnul se, oddal se v jistém smyslu pragmatické netečnosti světa jako jedinému možnému ztotožnění s ním.

V širším kontextu Kunderův případ ale otevírá zásadnější, širší témata, v němž je i on obětí. Například soudy s komunistickými zločinci se tu vlekly, nikdo nebyl, není a nebude potrestán, protože společnost odmítá přijmout podíl viny. A tak se raději rozhlédne a hledá zástupné obětní beránky za humny. Ke Kunderovi měl a má navíc odstup i Havlův disidentský okruh jenom proto, že Kundera tvrdil, že disidenti jsou pokaždé mimo realitu. Češi jako národ plebejců jsou také alergičtí na projevy elitářství. Proto mají škodolibou radost nad každým pokleskem, pavlačovým drbem, pomluvou a v Čechách si pokaždé našli zástupné „viníky“ v osobnostech, na které je vidět, za nacismu Adina Mandlová, Lída Baarová, Václav Talich, Vlasta Burian… Zatímco skuteční viníci nepozorovaně unikli. A stejně je vidět na Kunderu. Plivají na něho hlavně ti, kdo mají vždy navrch, ti, kdo nebyli nuceni odolávat nátlaku, kde by si vyzkoušeli, jak zachovat nekompromisnost charakteru, ale vrhají se na lidi, kteří nemohli vydávat nebo emigrovali a hájili právo na svobodné vyjádření. Význam takového postoje se zlehčuje, umenšuje. Před rokem 1989 v teple přečkali dobu plánovaného oblbování na svých chatách s plzeňským pivem. Chataření se mnohdy vysvětlovalo jako přesunutí tvůrčího zápalu jinam. Bylo levné pivo i ledničky, existovaly velkorysé novomanželské půjčky. Dělníci u nás neměli důvod stávkovat jako v Polsku. Tam měl například Lech Walesa a hnutí Solidarność podporu nejen intelektuálů, ale i dělníků. U nás to byl jen Havel, kdo už v roce 1975 napsal obsáhlý veřejný dopis komunistickému prezidentovi Dr. Husákovi. I tehdy jako dnes byla většině lhostejná jakákoliv nespravedlnost. Ale rádi vymáchají v blátě každého, kdo je přesáhne. Zase je ozářena krása českých charakterů.

Kundera se ale objevuje ve Vaší knize – proč a za jaké okolnosti?

Román Hodiny z olova je o podobě dnešních autoritářských a totalitních systémů, o chování lidí v nich, vše souvisí se vším. Hlavní postavou je kocour Pomeranč, který žije v Pekingu a je mu tisíc let. Komentuje lidstvo, pokaždé srovnává a vzpomíná, co se opakuje a co je naopak nové. V roce 1968 se ocitl i v domácnosti Milana Kundery, je to jen jedna z epizod románu. Pro mě je Kundera jako postava (nejen) povýšeného elitáře důležitá pro objasnění češství, českého údělu a mentality středoevropského prostoru, do kterého svými výtečnými romány patří (k ironii dějin patří, že v roce 1954 se Havel po maturitě na večerním gymnáziu hlásil na různé vysoké školy, v přijímací komisi na filmovou fakultu AMU seděl Milan Kundera, Havel kvůli kádrovému posudku přijatý nebyl). Je to pro mě velké, všelidské téma, netýká se jen Kundery, vlastní paměť si doplňujeme kolektivní pamětí, ale nerozmělňujeme tak následně pravdu vzpomínek? Nelze znásilňovat, falšovat a začerňovat žádná místa, ať jsou pohnutky sebepochopitelnější a sebeušlechtilejší, ať se týkají intimního života nebo díla, které vcucla doba. Neměli jsme to napsat, neměli jsme to prožít, neměli jsme to vyslovit, neměli… A co? Vymažeme proto své paměti? Nebudeme se ke svým životům hlásit a zcenzurujeme je? Také je pro mě důležitá jeho dávná polemika s Václavem Havlem, která je v roce 2020 velmi aktuální. Týkala se národního osudu. Kundera vysvětloval, a to nedělal jen on, sovětskou okupaci a normalizaci naším národním údělem, jako by k nám Sověti nepřišli proto, aby obnovili svůj druh pořádku v neposlušném dominiu, ale proto, aby naplnili odvěký český úděl. Havel neměl nic proti historickým paralelám o smyslu našich národních dějin, vadilo mu, když mají sloužit k odvádění pozornosti od živých mravních a politických dilemat doby, tedy přesně od toho, co znamená naše národní dějiny dělat a nějaký smysl jim dávat. Havel si myslel, že Kundera je zajatcem vlastního skepticismu a elitářství. Znemožnilo mu připustit, že občas má smysl zachovat se jako občan statečně. Jeho panický strach ze směšnosti a patosu Havel chápal na pozadí lekce, jakou mu dala osobní zkušenost s komunismem. Úplně stejný strach Evropanům zabraňuje vnímat život těl v dnešních totalitních poměrech. To je věčná a zásadní polemika.

Kundera odmítal podepisovat petice a rebelovat. Na což má každý právo. Ale Havel mu vytýkal něco jiného: že téměř programově odmítá vidět i tu druhou stránku těchto věcí. Totiž nepřímý a dlouhodobý význam, který mají. Havel říkal, že Kunderův apriorně skeptický vztah k občanským aktům, které jsou bez naděje na okamžitý efekt a jeví se pouze jako výraz snahy jejich autorů demonstrovat svou vlastní skvělost, dobře zná. A nesdílel ho. Havel cítil, že je třeba něco udělat nejen z principu, ale že se má něco dělat vždy, když jsou lidé nespravedlivě zavíráni. Zatímco my Havla doma dnes pomalu zesměšňujeme, například pro čínské disidenty je obrovským vzorem, i tam vznikla Charta 08. V době, kdy i (nejen) Evropě hrozí obroda autoritářských a diktátorských režimů se všemi těmi Orbány, Trumpy, Putiny, Babiši, Lukašenky, Kaczynskými, Erdogany atd., jsou Havlovy myšlenky a jeho život světlem v tunelu. Jeho obecný odkaz je postoj proti vysávání bezmocných, proti sociální nespravedlnosti a nemravným přehradám, které ponižují člověka. Smysl má totiž jakýkoli mravní čin, který třeba nemá naději na okamžitý a viditelný efekt, ale může se časem zvolna politicky zhodnotit, jako tomu bylo například u Charty 77. Není divu, že Havlovy eseje jsou v totalitních režimech znovu zakazovány. Ale samozřejmě oba věděli, že nic není černobílé. Kundera nikdy nezjednodušoval. A pravdu o našem světě může opravdu propátrat jenom román.

V čem vidíte nebezpečí?

Nebezpečí vidím ještě jinde. Arogantní knihou o Kunderovi odvádíme pozornost od skutečných zločinců. Tváříme se, že nevidíme tváře vrahů ani kolaborantů okupačního režimu před rokem 1989. Kam se rozplynuli příslušníci Státní bezpečnosti? Panuje atmosféra obdivu k silnějším. Byl to zkorumpovaný režim teroru a masových vražd, výsměch jakékoliv právní společnosti. U nás nebyl za zločiny komunismu nikdo (jako například v západním Německu za zločiny nacismu) vyloučen z veřejného života. Po roce 1989 se přelili do parlamentu a podnikatelských kruhů, jeden z nich je v roce 2020 premiérem české vlády. Kati a oběti se slili. Podstatné vzpomínkové akce se konají v Osvětimi, ale stále ne v Katyni nebo v Letech nebo Jáchymově. Mladí jsou vychováváni v atmosféře, kde se z generace na generaci předávají polopravdy a předsudky. Mnohé se smetlo v roce 1989 ze stolu, jako by to nikdy nebylo a dnes nás vše dohání (premiér jako bývalý spolupracovník StB a predátorský oligarcha splňuje představu ideálního straníka z pohledu dnešní Číny). To je náš hlavní problém, o kterém se společnost bojí mluvit. Omílá se trapně kauza Milana Kundery, ale o původcích, kteří do podobných situací druhé dostali, ani slovo. Navracejí se sice „tytéž“ vzpomínky, odlišně vnímané v kontextu doby i v kontextu zastřešujících informací, ale ty jen umocňují dobovou slepotu. Ale my potřebujeme osudy v soukolí dějin pochopit do hloubky, v jejich celistvosti a existenciální obnaženosti, jak se o to snaží Kundera ve svých románech, ne je pošlapávat, zesměšňovat. A já opakuji s Lao-c´: „Každá z bytostí nese ve svém týle temnotu,/ ve svém náručí světlo./ I když je v člověku něco špatného,/ je třeba ho zahanbovat?“

Přečíst zkracenou verzi rozhovoru »