„Mně se daří podle možností přiměřeně, jak dál?“ (úryvek eseje)

Úryvek eseje Radky Denemarkové z knihy:

Karel Cudlín, Radka Denemarková, Tomáš Jelínek (ed.), Silja Schultheis (ed.): Jako by se to všechno stalo včera: Pocta obětem a přeživším nacistické perzekuce s esejem Radky Denemarkové a portréty Karla Cudlína / Als wäre das alles gestern geschehen: Eine Hommage an die Opfer und Überlebenden des NS-Regimes: Mit einem Essay von Radka Denemarková und Porträts von Karel Cudlín. Česko-německý fond budoucnosti, Praha 2021. 168 stran.

Koupit knihu

Trauma nekončí opuštěním koncentračního tábora. Trauma nekončí s koncem války. Trauma nekončí smrtí posledního přeživšího. Trauma je vzduch Evropy. Je děsivé, že zemřelo tolik lidí. Ale je naprosto skandální, že k holocaustu došlo v civilizované, kulturní, průmyslově rozvinuté Evropě, založené na křesťanských základech a frázích o lásce k bližnímu. Je skandální, že k něčemu takovému v Evropě došlo. Že je vůbec něco takového možné. Že jsme něco takového dopustili. My všichni jsme to dopustili. A to má do dnešního dne nějaké důsledky. Kulturní, etické, politické. Neptejme se na skutečnost, ptejme se na význam. Musíme nově definovat náš svět a kulturu. Člověk byl poprvé zredukován na objekt průmyslového zpracování. Člověk je v jistém, přeneseném smyslu slova i dnes objektem průmyslového zpracování. Holocaust patří k vyspělé Evropě, i kdybychom to tak rádi popřeli.

Každý život trvá, dokud trvá ve vzpomínkách živých. Předávají si je generace. Tak se vše střádá jako mince k minci a žádný peníz života není falešný. Vzpomínky přeživších, které se zachovaly díky výzvě Česko-německého fondu budoucnosti v roce 2020, zachycují osudy rodin za druhé světové války, všechny kategorie lidí, kteří byli určeni k likvidaci: Židy, Romy, lidi jiného politického přesvědčení a názoru. Válka nekončí rokem 1945, její následky nesou další generace. Vzpomínky zachycují osudy přeživších po roce 1945 až do současnosti. Je to mozaika příběhů a odpovědí na otázku, jak lze přežít vlastní přežití a ubránit život v další, tentokrát komunistické totalitě. Po válce byli mnozí traumatizovaní, nebylo snadné smysluplně žít, studovat, zamilovat se, sdílet životy vrstevníků. Často se mohli stýkat a mluvit jen s těmi, kdo měli obdobnou zkušenost. Kolik z nich po roce 1948 čekala nová emigrace, násilné vyhnání nebo fyzická likvidace? V jejich příbězích je ukryt příběh této země, masarykovského Československa, protektorátu Čechy a Morava, židovských čistek v padesátých letech i tržní společnosti po roce 1989. Je možné donekonečna diskutovat o první republice. Je ale fakt, že poskytovala lidem základní morální rozměr. V řadě dopisů těch, kdo se účastnili odboje, se opakují slova jako čest, vlast, T. G. Masaryk. Často vyrůstali v měšťanských rodinách, čímž myslím rodiny s klasickou, humanitně zaměřenou výchovou, s důrazem na literaturu, hudbu, divadlo a klasické gymnázium s výukou řečtiny a latiny. Umění a kultura byly pro ně součástí života a pod pojmem vzdělání měli na mysli vzdělání jdoucí do hloubky a s vědomím souvislostí. K tomu je nutné prostředí, jež umožní rozvoj individuálního charakteru. A to neposkytuje žádná totalita.

Vzpomínky přeživších zpřítomňují tehdejší život. Nebylo vítězů, nebylo poražených. Lidé se ocitli v proudu dění, o němž nevěděli, kudy a kam se žene. Až po letech jim došly všechny souvislosti. Ukazuje se, že na základě stejné situace lze vyprávět značně odlišné příběhy. Důležité je nezamlčovat ten svůj. S léty je obroušena horlivost v registrování hrůz. Zůstává snaha vyprávět, dobrat se pravdy a zprostředkovat ji sobě. Ne aby druhým ty události vyrážely dech. Vrátit se k dávným vzpomínkám vyžaduje odvahu a přeživším patří za tuto odvahu a upřímnost obrovský dík. Zvláště když dnes víme, že umět se chránit před nadměrnými negativními emočními vlivy patří k základním principům duševní hygieny nejen podle psychologické teorie, ale i podle neurovědních poznatků. Neměli bychom tedy v našich plánech do budoucna počítat se snášením větší negativní emoční zátěže, než jsme byli schopni snášet v minulosti. Je odvaha otevřít dveře vzpomínkám. Řada přeživších nechtěla své potomky nikdy zatěžovat vlastním dětstvím a vlastními vzpomínkami z dob, kdy mnozí z nich byli také ještě dětmi.

Druhá světová válka poznamenala další generace. Jak přežít přežití není otázka jenom pro ty, kdo byli v koncentračním táboře. Je to otázka všech zmučených a znásilněných těl dneška. Je to trauma pro všechny přeživší a další generace jejich dětí. Kdo přežije, je poznamenaný. Duše je polámaná. Základní důvěra ke světu je narušená. Druhá světová válka je především psychický úraz celé Evropy. Bez důvěry se žít nedá. V dopisech z lágrů, nacistických (i komunistických) se smělo psát jen o určitých tématech. A psát se smělo jen smrtelně vážně. Dopis musel být čitelný, bez oprav a škrtů, dodržující předepsané okraje a grafickou a stylistickou úpravu. Vězňové měli zakázané uvozovky, podtržená slova, cizí slova. V nacistických koncentračních táborech bylo zavražděno 6 000 000 Židů, 250 000 Romů, 360 000 lidí mentálně postižených a homosexuálů. Pronásledováni byli lidé s politicky nevyhovujícími názory, evangelíci, komunisté, Svědkové Jehovovi i mentálně postižení, epileptici, schizofrenici. Nacisté měli v plánu vyvraždit dvanáct milionů Židů. Následně třicet až čtyřicet milionů Slovanů, hlavně Rusů, Poláků a Čechů. Židé byli určeni k vyvraždění, nacisté chtěli zničit elity všech porobených zemí, k tomu sloužil zákaz vysokého školství a popravy kulturních elit. Obyvatelé tehdejší východní Evropy měli být v duchu Hitlerovy vize nejprve budoucími otroky. Porobené slovanské národy byly určeny nejprve k zotročení a poté k vyhlazení.

ELIŠKA ARNETOVÁ: Jsem ročník 1936, takže se na válku pamatuji, hlavně na holínky gestapa, které byly tak vysoké jako já.

Mimořádná hodnota těchto vzpomínek spočívá v celistvosti. Připomínají další osudy přeživších. Také osudy Romů, kteří se hlásili k češství. Ti měli být z rasových důvodů vyvražděni, ale na rozdíl od Židů, kteří měli intelektuální elity schopné dokumentovat po válce historii holocaustu, Romové podobné elity neměli. Vzpomínkové akce se konaly v Osvětimi, ale dlouho ne v Letech, ale také ne v Katyni nebo v Jáchymově. Svědectví přeživších je zbraní proti popíračům holocaustu, proti ultrapravicovým politikům, kteří tvrdí, že za Hitlera nebylo všechno tak špatné a je potřeba revidovat holocaust, proti politikům, kteří slovníkem Roberta Rittera říkají o koncentračním romském táboře v Letech, kde byla po válce zřízena výkrmna prasat a trvalo sedmdesát let, než stát vepřín vykoupil, že až tak hrozné to nebylo, že nacistický koncentrační tábor nebyl likvidačním romským táborem, ale byl jen pracovním útočištěm pro „líné Cikány“. Rasistické a antisemitské stereotypy nezmizely. Konkrétní vzpomínky otevírají problémy, které se týkají dneška, problémy sociální podstaty zla: jaké mechanismy umožní společnosti morální netečnost, což je univerzální problém moderní lidské situace, kterému se po válce věnovali například Albert Camus a Jean-Paul Sartre. Víme, že upevňování vlády v moderní společnosti nemusí být procesem humanizace, ale naopak potlačováním práv, kdy nadřazená skupina lidí ponižuje skupinu jinou. Holocaust nebyl dílem morálně narušených jedinců, pachatelé byli duševně zdraví a po mravní stránce normální. Co tedy způsobilo jejich morální netečnost? Jak to, že holocaust, jak se shodují například Theodor Adorno, Hannah Arendtová, Günther Anders, Imre Kertész, Richard L. Rubenstein či Zygmunt Bauman, nesvědčí o zániku, ale o pokroku civilizace? Protože by k němu nedošlo bez techniky a průmyslového potenciálu moderní společnosti?

Hannah Arendtová byla ve svých názorech dlouho osamělá. Zuřivě se na ni vrhali, když dokazovala, že zločin páchali s tichým a lhostejným souhlasem veřejnosti lidé, kteří nebyli ani sadističtí, ani zvrhlí. Byli děsivě normální. Jinými slovy: krutosti páchali lidé jako my. Jean Améry s ní nesouhlasil, trýznit tělo druhého znamená na jedné straně zmnožení sil trýznitele a na druhé straně ztrátu důstojnosti mučeného, polemizuje v souvislosti s konkrétním utrpením Židů s tezí Hannah Arendtové o banalitě zla, která měla vysvětlit fakt holocaustu. Žádné neosobní a anonymní zlo neexistuje, o tom svědčí mučená a vražděná těla obětí. Vždycky někdo nese vinu a někdy, jako v tomto případě, je podle něho vinen celý národ. Améry jednoznačně a proti obecnému mínění tvrdil, že existuje kolektivní vina Němců, kteří až na výjimky nikdy obětem nepodali pomocnou ruku.

ALFRÉD HLUŠEK: Čekal jsem marně. Otec, matka a moji dva starší sourozenci se z koncentračních táborů nevrátili.

Zásadní je vydat svědectví. Maďarský spisovatel Imre Kertész byl v dětství odvlečen do Osvětimi a Buchenwaldu. Bylo mu čtrnáct let, nevěděl, kam jede. Nevěděl, co je to koncentrační tábor. Cestou paběrkoval informace. Jedna byla zásadní. Zalhal, že je mu šestnáct let a je tudíž práceschopný. Život mu zachránila lež. Jinak by ho poslali rovnou do plynové komory. Udali ho sousedé. Maďarští fašisté. Pro zachycení své zkušenosti hledal adekvátní jazyk, toužil najít atonální řeč stejně, jako Arnold Schönberg rozklížil klasickou hudbu. Chápal Osvětim i jako místo transcendence, ale nedémonizoval si ho a postupoval stejně jako ve filozofii Hannah Arendtová. „V mém psaní holocaust nikdy nemůže být zmiňován v čase minulém. Já jsem v holocaustu rozpoznal jistý stav člověka, konečnou stanici velkého dobrodružství, do níž dospěl evropský člověk se svou dva tisíce let budovanou etickou a morální kulturou za zády.“ Osvětim nezjednodušoval na antisemitismus. Interpretoval ji z hlediska moderní, průmyslové, masové společnosti, která totalitarismus umožnila. Kritici mu vyčítali, že v románu Člověk bez osudu není tvrdý vůči Němcům. Pro Kertésze byl holocaust univerzální zážitek, nebyla to záležitost jen Židů a nacistů. „Když myslím na nový román, myslím opět a pouze na Osvětim. O čemkoliv přemýšlím, myslím na Osvětim. I když zdánlivě mluvím o něčem jiném, mluvím o Osvětimi. Osvětim a všechno, co s tím souvisí (ale co s tím vlastně souvisí?), je největší trauma lidí v Evropě od dob ukřižování, i když potrvá celá desetiletí nebo staletí, než si toho lidé budou vědomi.“ V Osvětimi žil do konce života.

VÍCE V KNIZE:

Karel Cudlín, Radka Denemarková, Tomáš Jelínek (ed.), Silja Schultheis (ed.): Jako by se to všechno stalo včera / Als wäre das alles gestern geschehen. Česko-německý fond budoucnosti, Praha 2021.

OBSAH / INHALT

Předmluva – 8

Vorwort – 9

Radka Denemarková: „Mně se daří podle možností přiměřeně, jak dál?“ – 10

Karel Cudlín: „Já v sobě cítím takovou sílu k přežití.“ / „Ich spüre eine solche Kraft zum Überleben in mir.“ – 57

Radka Denemarková: „Mir geht es den Umständen entsprechend. Und weiter?“ – 104

Koupit knihu