Asi je můj osud, být pokaždé v epicentru

Foto: Soňa Pokorná

Rozhovor s Radkou Denemarkovou v čase koronaviru

Host 20/05. Ptal se Miroslav Balaštík.

Když předloni vyšel román Hodiny z olova, vyprávějící mimo jiné o tom, že ekonomický profit a diktatura si mohou vzájemně pomáhat, měla už několik let zakázaný vstup do Číny. Její předchozí romány Kobold (2011) a Příspěvek k dějinám radosti (2014) zase téměř vizionářsky otevíraly celosvětové téma zneužívání žen. Pro Radku Denemarkovou je psaní hledáním pravdy. A její obranou v místech, kde je ohrožena.

Je středa 18. března. Na Tchaj-wanu, kde jsi byla několik měsíců na tvůrčím pobytu, epidemie koronaviru končí a ty balíš kufry a chceš se dostat do Evropy, kam se epicentrum právě přesunulo. Není to hazard? Nemáš strach?
RD: Já se nebojím koronaviru. Bojím se chaosu, zneužití moci a paniky, která kolem něj vzniká. Mohu samozřejmě zůstat tady, dál intenzivně přednášet a pokračovat v práci na románu. Tchaj-wan je zemí, která epidemii zvládla a zvládá. Ale copak můžu, když vidím, jak je česká vláda zmatená a nepřipravená? Jak si do centra nákazy, Číny, jezdí prezidentovi poradci a po návratu nejsou v přísné karanténě a nehorázně lžou? Ještě 8. března, kdy se do Prahy z Tchaj-wanu vracel můj blízký přítel, novinář Filip Noubel, neměl dokonce ani na letišti nikdo roušky! Panovala marketingová „pohoda“, živená premiérovou lží.
Neustále myslím na své děti, Ester a Honzu, i když už jsou dospělé. Myslím na přátele. Myslím na zemi, kde jsem se narodila, na Evropu, kterou mám ráda. S hrůzou sleduji, jak jsou Čechy nepřipravené, přestože se již od vypuknutí epidemie v Číně hovoří o možné pandemii. Tchajwanští přátelé mě přemlouvají, ať zůstanu v bezpečí, když už mám jednu vlnu epidemie za sebou. I děti jsou proti tomu, abych se vracela. Ale těžko mohu pracovat a žít v ráji vyspělé demokracie, když sleduji, jak se v Čechách demokracie centimetr po centimetru hroutí, a když vím, že rodina bude potřebovat především psychickou podporu.
Rozhodla jsem se během několika hodin. Tchajwanští přátelé rychle uspořádali sbírku, odjíždím se dvěma kufry respirátorů pro známé lékaře. Jeden mi psal, jak jsou nuceni improvizovat, přijímají těžce nemocné obaleni šálou a v potápěčských brýlích. Všechno ostatní tady nechávám a jen doufám, že se mi podaří odletět.

Jak máš cestu naplánovanou?
RD: Původně jsem měla letět do Prahy přes Istanbul, poté přes Dubaj, pak přes Vídeň, Londýn, Amsterodam, Paříž, všechny lety před očima zrušeny, zůstalo jediné spojení s Evropou, Frankfurt nad Mohanem. Velvyslanectví v Berlíně mě ujišťuje, že z Frankfurtu jezdí speciální autobusy. Obvolala jsem pro jistotu přátele, případně si mě budou předávat autem až k českým hranicím, a z druhé strany organizuje odvoz autem český kamarád. Odjíždím v momentě, kdy Tchaj-wan zvažuje stopnout lety z Evropy, protože se sem začali hrnout bohatí Evropané, aby se tu „schovali“. Na Tchaj-wanu rázem stoupl počet nakažených na 235. Všechny nové případy jsou lidé, kteří přicestovali do země z ciziny. Na letišti odchytli Švýcara, Francouze a další, kteří dorazili s nákazou koronaviru.

Spisovatelé jezdí na tvůrčí pobyty do Kremže nebo Řezna, proč ty na Tchaj-wan?
RD: Psala jsem pět let román Hodiny z olova, kde jsou literárně přetaveny moje osobní pobyty a zkušenosti s Čínou. Je mimo jiné o syndromu vyhoření několika lidí a zemí. Tak jako v každém lidském životě hrají roli přelomové okamžiky, jako je puberta, krize středního věku, stáří, je tomu i ve vývoji jednotlivých zemí. Dnes se znovu vyplavuje na povrch populismus, šovinismus, rasismus, antisemitismus, sexismus. A tak po knize Hodiny z olova, která varovala (nejen) před čínskou totalitou, co může být i naší budoucností a kde se mnohé bohužel děsivě potvrdilo, jsem odjela psát jednak román o devatenáctém století, což je paralela s dneškem, jednak román o malé, statečné zemi. Snažím se zachytit esenci své doby, to umí jen literatura. Tchaj-wan je nesmírně humánní, demokratická společnost. Ostrov pro život. Obrovská naděje pro celý svět. Hraje (nejen) v Čechách roli lakmusového papírku. Podle vztahu k Tchaj-wanu se pozná, jaká je úroveň demokracie v té které zemi. Potřebovala jsem si ostrov osahat zevnitř, zažít jeho dech. Mít oči otevřené, svědčit o této době. Je to obrovský kontrast k Číně! Srovnávací studie dvou zemí, které mají podobnou kulturu, ale jinou mentalitu a jiný politický systém. Tady žijí pojmy jako důvěra, kreativita, soucit, slitování. Které jsou jinak v moderní, na výkon orientované společnosti považovány téměř za sebevražedné. V době, kdy vznikají ghetta zámožných a ghetta diskriminovaných chudých, je Tchaj-wan místem, které vůbec neuvažuje v těchto omezených kategoriích. Je to prostor paralelní společnosti a netržního způsobu života, který podle teoretiků tržní ekonomiky neplatí, a tedy neexistuje. Na Tchaj-wanu je to realita. Lidská solidarita, přátelství, partnerství, spolupráce. Je jasné, proč síly trhu vedou válku proti morální ekonomice: jak ukazuje Tchaj-wan, taková ekonomika trh ke svému životu téměř nepotřebuje.

Příroda nás nepotřebuje, my potřebujeme přírodu

Ráj na zemi? Není to přece jen trochu idealizovaný pohled?
RD: Ráj to samozřejmě není, já jsem velmi kritický člověk, ale je to společnost, která nerezignovala na to, že ideál existuje a chce k němu směřovat. To je důležité. Mě jako spisovatelku zajímají země v přerodu. Kde je něco nově, „jinak“. Nezajímají mě konzervativní, povýšené západoevropské společnosti. Nezajímají mě pubertální postkomunistické země, nezajímají mě diktatury a autoritářské režimy starého střihu. Jsou přehledné, jejich sobecký model čitelný, jsou k neživotu. Zajímá mě, co nového je v tomto světě ve vzduchu. Kde číhá naděje. Umělecký a intelektuální instinkt mě zatím nikdy nezklamal. Ani v případě Tchaj-wanu. V lednu jsem tu zažila přelomové volby, oslavu nového čínského roku a „zrod“ viru. Obnažil pravdu o křehkosti, umělém světě sobectví, hodnotové prázdnotě a lživosti systému, ve kterém žijeme. Lidský život jsme zredukovali na stereotyp výroby a konzumu. Virus je nová ideologie. Příroda nás nepotřebuje, my potřebujeme přírodu. A boj s koronavirem bude bojem o demokracii všude na světě, protože politické hyeny vycítily příležitost.

Máš obavy, že z karantény může vzejít nová totalita?
RD: Ano. Totalitní tendence se objevují tam, kde vládne strach. A to je něco, s čím někteří politici umí obchodovat. Třeba Orbán v Maďarsku. Ostatně to je model praktikovaný v Číně. Nikdo neví, jak tamní brutální policejní stát dopadne, protože Číňané jdou za svým prezidentským vůdcem. Strach je vede. Straší je chaosem z dob kulturní revoluce a starší generace si tu hrůzu dobře pamatuje. Nadějí je, že totalitní země se rozloží a mizí během šedesáti let, musejí se vystřídat tři generace, jedna slepě věří, druhá je kritická, třetí jde jen o prospěch.
Ale totalitní státy a vůdci se také bojí. A ukázalo se to jednoznačně i s počátkem této pandemie. Neviditelného nepřítele si nemohou koupit, podplatit, vydírat, unést na Krym ani na něho kleknout. Nemocnice ve Wu-chanu mají příkaz mrtvé s koronavirem okamžitě spalovat a uvádět jiné diagnózy úmrtí, aby komunisté mohli tvrdit, že situaci zvládli, a arogantní „hrdinskou“ propagandou umlčet nespokojené obyvatelstvo. Bojí se o svou moc. Všichni populisté se bojí. Ještě 31. ledna každému, kdo kritizoval na sociálních sítích počáteční selhání vlády a čínského prezidenta v souvislosti s koronavirem, hrozilo a dodnes hrozí sedm až devět let vězení. Vždyť budují zářnou budoucnost nového čínského národa. A tady se ukázala síla literatury. S čínskými přáteli v Pekingu jsme kvůli cenzuře používali jako dorozumívací kód věty z románu Mor Alberta Camuse. Jenom literatura umí postihnout pravdu.

Pamatuješ si na okamžik, kdy ses o viru dozvěděla poprvé?
RD: Ano, 9. ledna od přítelkyně Chen Wan Ru ve městě Tainanu. A od lektora nakladatelství v Tchaj-pej Joshuy Wanga. To jsou první záznamy v deníku, který si tady vedu. Mluvili o jakési neznámé nemoci v Číně, nemoc neměla ještě jméno, nepřikládala jsem tomu zásadní důležitost. Pak se situace měnila ne ze dne na den, ale z hodiny na hodinu. Od prvních dnů byly doporučené roušky, přestože nebyly nalezeny téměř žádné případy. Fascinující byla i profesionalita v komunikaci. Byla věcná, uklidňující. Řídili jsme se jasnými doporučeními, které souvisejí i s tradicí čínské medicíny, která tak irituje západní svět. Každý taxikář, každé dítě školou povinné při sobě nosili termosku s teplou vodou, která, jak věří, vyplavuje bacily z těla. Země zažila epidemii SARS a poučila se, že nesmí podceňovat žádný detail. Zároveň Tchaj-wanu Světová zdravotnická organizace WHO fakticky odepřela přístup k souvisejícím opatřením a mezinárodní pomoci, protože kvůli nesouhlasu Číny nemůže být jejím členem.

Co se na Tchaj-wanu dělo potom?
RD: V lednu o viru nikdo nic nevěděl, žili jsme ve velké nejistotě. Totalitní Čína informace zamlčovala. Otřesný je osud čínského lékaře Li Wen-lianga, který na neznámý virus upozornil už v prosinci a byl umlčen a označen za „nepřítele státu, protože vážně narušuje komunistický společenský řád“. Sám se nakazil a zemřel. Všichni, kdo tehdy pravdivě na sociálních sítích v úzkosti informovali, byli zatčeni a zmizeli. Byli jsme v kontaktu s přáteli přes WeChat, Čína uzavřela oblast s šedesáti miliony lidí, nemocnice byly v obležení vyděšených lidí, na jednu nemocnici jich připadlo milion. Lživá propaganda se rozjela, prezident v novoročním projevu chválil sebe a zemi, jak situaci zvládl. Světová zdravotnická organizace byla informována o vlně pneumonie neznámé příčiny ve Wu-chanu 31. prosince 2019. V ten samý den byli na Tchaj-wanu povoláni do hlavního města Tchaj-pej první zdravotníci. Cestujícím přímých letů z Wu-chanu zkontrolovali horečku a případné příznaky respiračních potíží. Již 5. ledna zahájili vyhledávání všech osob, které byly ve Wu-chanu v předchozích čtrnácti dnech a měly horečku nebo příznaky infekce horních cest dýchacích.
Vrchol epidemie, ke které se blíží Evropa, byl tady v lednu a únoru. Tchaj-wan okamžitě zajistil roušky a dezinfekci pro každého občana, v počtu nejméně tří kusů. V celé zemi byla sjednocena cena za jednu roušku v přepočtu pět korun, premiér oznámil, že s rouškami je přísný zákaz obchodovat, a to pod milionovou pokutou. Testy na koronavirus byly pro všechny a zdarma. Na lidském neštěstí se nevydělává. Doprava nebyla nijak omezená. Probíhala pravidelná dezinfekce metra, vlakových souprav, autobusů, vlaků, letadel. Nikdo neopouštěl domov bez roušky, na všech veřejných akcích byly stanovené rozestupy židlí a řad. Nebyly zavřeny restaurace ani divadla, ani rušeny veřejné akce. Oproti Číně, která v únoru přiznala, že zkrachovalo šest procent malých podniků. Během jednoho měsíce! A u Číny se vše musí hodně násobit.
Ministerstva, odpovědná za chod ekonomiky, okamžitě zavedla stimulační opatření pro zranitelnější průmyslová odvětví, takže ekonomické ztráty jsou v Tchaj-wanu minimální. Tchaj-wan nezatěžuje byrokracií a podporuje úlevami živnostníky a místní drobné podnikání. Je to přesný opak „vraždění“ živnostníků a ničení oligarchovy konkurence pomocí EET.
Tento demokratický stát během krize s koronavirem dokonce uspořádal prezidentské volby. Kromě toho existuje po léta zavedený vysoce účinný systém veřejné hygieny, včetně veřejných toalet v každé stanici metra, které jsou zdarma, udržovány v úzkostné čistotě, a kde jsou k dispozici dezinfekční prostředky.
A mikrosituace, která Tchaj-wan vystihuje: když měla země roušek dostatek, v rámci humanitární pomoci poslala zásilku do Číny. Tedy do země, která jí upírá nárok na existenci a vojensky ústy čínského prezidenta hrozí vojenskou invazí. Tchaj-wan již dříve věnoval zdarma (!) statisíce roušek Austrálii (během požárů) nebo zemím, kde došlo k výbuchu sopky.

Právě jsi šťastně přistála ve Frankfurtu. Jaký byl let? Co se ti honilo hlavou?
RD: Kdy se budu moci na Tchaj-wan vrátit. A že zkušenost je nepředatelná. I v lednu mi evropští přátelé nevěřili, když jsem popisovala situaci, mysleli si, že přeháním a píšu sci-fi. Říkala jsem, ano, jeden román píšu, druhý s koronavirem žiju. A zase mikrosituace: na palubě letadla si mě a tchajwanské cestující zvesela fotili angličtí turisté. Jen proto, že jsme měli roušku, brýle, rukavice. A v Anglii je přece klid, premiér chce zemi promořit. Každý si arogantně myslí, že se ho to netýká, proto není připravená ani Evropa, ani Spojené státy americké… Vysvětluješ, oni se smějí, a ty víš, že kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp, a to bude virus. Na letišti tu kontrolují každého z hlediska zdravotního stavu. Jinak vidíš, jak je všechno směšné, dotazníky, pasy, kde se kdo narodil, jaké je národnosti. Jako by pro virus existovaly hranice. Virus je demokratický. Nezajímá ho ani původ, ani národnost, ani pohlaví, ani majetek, ani vzdělání. Myslela jsem na to, že potřebujeme začít od nuly, začít otázkou morálky, která vychází ze samotné skutečnosti, že jsme naživu a sdílíme tuto planetu s ostatními. Virus jako sociální jev nás zbavuje všeho zbytečného, lživého. Myslela jsem na to, jak globální spolupráce a solidarita nefunguje, přitom je tak nezbytná k řešení problémů v souvislosti s klimatickými změnami.

Je 25. března. Jsi pár dní v Praze. Jak situaci vnímáš?
RD: Jako absolutní chaos, propagandu a amatérismus. Nesystémové, zmateční, nekoordinované. Buď je karanténa, nebo není. Připadám si jako před rokem 1989, kdy také byla nutná kreativita, abychom si obstarali životně důležité nedostatkové zboží. Dnes lidé šijí roušky. Děsivý je střet zájmů politiků i jejich estébácká minulost, nelze podnikat, vlastnit média a zároveň být v politice. Daleko děsivější je, když selhávají v krizových situacích a člověka redukují na voliče, jinak ať chcípne. Jde jen o marketing. A politická strana u moci je sekta, která na slovo poslouchá svého guru a bojí se ho.

Jako člověk zvyklý cestovat po celém světě určitě intenzivně vnímáš, že při této krizi se najednou zavírají hranice a státy se izolují…
RD: To je velké nebezpečí. Evropa je celek. Je malá, ale opět tady nastupuje virus nacionalismu a národního sobectví. Po roce 1989 u nás a v západní Evropě před sedmdesáti pěti lety nastala doba míru a nebývalého blahobytu. Ekonomické krize a změny klimatu však ukazují, že žijeme v pseudoidyle. A že je potřeba udělat změny, zajistit sociální a ekologické hospodářství. A že problémy, které máme a které nás ještě čekají, není žádný stát schopen zvládnout sám. Proto vnímám zvlášť citlivě, když se k moci dostávají staré struktury v hávu oligarchů, populisté a pravicoví extremisté podporovaní Ruskem a Čínou a když jednou z prvních věcí, kterou evropské státy reagují na nějakou krizi, je obnovení hranic.
V hodině pandemické pravdy se ukazuje, jak je myšlenka evropského společenství v praxi slabá, zředěná, zaměřená jen na ekonomiku. Uzavření státních hranic je pro mě osobně největší šok. Vrátily se staré kategorie, mentalita dvacátého století, dělení na „my“ a „oni“. Virus máme zvládnout společně, není to žádná soutěž mezi zeměmi.
Virus ukazuje, jak moc jsme zranitelní, a dává nám na vybranou: buď otevřená demokracie, nebo uzavřená totalita. Svoboda projevu, nebo cenzura, právní stát, nebo nová forma autoritářského režimu. A za této situace naši státníci chodí na letiště vítat předražené čínské roušky, které Čína předtím v Evropě a ve světě v tichosti skoupila (místo aby varovala, připravovala se na kšeft). Klaní se prošlým respirátorům a nefunkčním testům. Existuje větší důkaz vazalství?!
A znovu se neubráním srovnání s Tchaj-wanem, který je blízko Číny a který Čína považuje za svou provincii. Co dělají oni? Znovuzvolená tchajwanská prezidentka, která se mimochodem otevřeně hlásí ke své lesbické orientaci, což uvádím jen proto, aby bylo zjevné, jak hluboce je tato země demokratická a tolerantní, jasně řekla, že její národ má svou identitu a dobře fungující ekonomiku a zaslouží si, aby ho Čína respektovala, a že tchajwanští voliči znovu projevili vůli být na Číně nezávislí. Čínské ministerstvo zahraničí pohrozilo, že „ti, kdo obě země rozdělují, jsou odsouzeni k tomu, aby byli prokleti navěky“. Ale Tchaj-wan se nebojí a spoléhá na to, že od roku 1949 funguje nezávisle, má vlastní vládu a od roku 1987 demokratické zřízení. Demokraty se mohou mladí lidé stát jen tehdy, jsou-li vychováváni k demokracii. Mladí lidé na Tchaj-wanu jsou demokraty, krev demokracie jim koluje žilami.
Východní Evropa, včetně České republiky, demokraty nemá. Tchaj-wan je nezávislý, ale Čechy se stávají čínskou provincií.

Po třiceti letech od listopadu 1989, který vnímáme jako demokratický převrat, je to dost příkré hodnocení…
RD: My jsme po roce 1989 převzali ze Západu jen konzumní podobu společnosti, nikoli demokratické způsoby života na všech úrovních. Demokracie ale potřebuje jiné hodnoty, než je ekonomický pragmatismus. Chybí sebeuvědomování společnosti a naděje, že se lze vztahovat k něčemu pozitivnímu. Nesmíme ustrnout v apatii a lhostejnosti, které vyvolává marketingové ohlupování a komerční umění. Ekonomický pragmatismus je nebezpečný, stejně jako nová forma autoritářských a diktátorských režimů, jaké vidíme třeba v Maďarsku, Rusku, Polsku, Bělorusku, Turecku… Proto se bojím, že tuto epidemii zneužijí nacionalisté, populisté a autoritáři, kteří vycítí příležitost a pod rouškou „boje“ s pandemií budou ještě více manipulovat veřejné mínění, omezovat svobodu, využívat krizového režimu k posílení autoritářských prvků. Totalita se prosazuje na různých úrovních dávno a vždy se ve zmanipulovaných médiích zvesela prezentuje tak, že se vše děje pro dobro člověka a společnosti. Pod hesly pořádku a klidu, pod nimiž se vždy skrývají fašizující tendence, promění svět. Omezování svobod už začalo. Zcela bez zábran v Maďarsku, v Polsku, ve Slovinsku. Každá země zavádí vlastní opatření a vidíš okamžitě, o co jde. Evropská unie se bude muset zabývat Maďarskem, které se zcela vzdálilo demokratickým hodnotám a míří k totalitě. Chce zrušit parlamentní systém a chystá v tomto směru trvalé a radikální kroky. A Orbán je vzorem pro mnoho východoevropských politiků včetně řady našich.

Uzavření státních hranic je pro mě osobně největší šok. Vrátily se staré kategorie

Právě ti skončila čtrnáctidenní karanténa. Cos v té době dělala? Jak se změnil tvůj život?
RD: Jsem vděčná za kvalitní přátele a za skvělý a výjimečný vztah, který mám s dcerou Ester a synem Honzou, baví nás být spolu, jsme spolu rádi, mají báječný smysl pro humor. Jinak dál pracuji, jako dřív. Žiju prací, uměním. Předala jsem respirátory. Napsala blog o zkušenosti na Tchaj-wanu, který převzala naše i zahraniční média, vyšel v několika jazycích. A jak otevírám pravdivě téma Tchaj-wanu, přitvrzují trollové. Nenávistné útoky znám od vydání Hodin z olova, kde jsem psala o Číně, a už jsem na ně připravená. Dnes diskuse není možná, pokud máš jiný názor než mocní nebo masa, jsi okamžitě nepřítel, jdou po tobě a jejich zbraněmi jsou na jedné straně surové urážky, ponižování a primitivní vulgarita, na straně druhé velmi sofistikované překrucování pravdy. To je daleko nebezpečnější, protože nepatrné zneužití pravdy a jazyka je tím pravým začátkem bídy světa, ve kterém žijeme. Když mocní nebo hlupáci zneklidní, je to pro mě dávno jen důkaz, že jdu správnou cestou, a vydržím. Bohužel v diskusi obecně mizí mezitóny, zůstávají jen přívrženci a odpůrci, rozvířené emoce, nikoli fakta a vědomí souvislostí.

Dokázala by sis zavěštit, kudy se bude svět ubírat, až všechna ta opatření skončí?
RD: Svět po koronaviru? Dojde nejspíš ke globální recesi, to není nic překvapivého. Bojím se ale, že virus poničí a zdevastuje krizové oblasti, uprchlické tábory, Sýrii, regiony v Africe, Asii, na Středním východě. Zas to nejvíc odnesou ti nejchudší. V těchto zemích nelze organizovat práci z domova, spoléhat na zdravotní systém, neexistuje výuka on-line, odpovědná majetná třída. A jak chceš ve slumech dodržovat karanténu? Jestli se virus rozšíří, zhroutí se zdravotní systémy, poroste chudoba, existuje riziko nepokojů, destabilizace už tak nestabilních zemí, nové vlny migrantů zamíří do Evropy.
Jinak věštit nemusím, vlády po celém světě, včetně Spojených států, už teď nehorázně zneužívají situace kolem COVIDu-19, aby omezily svobodu a občanská práva. Virus prospívá mafiánskému myšlení a organizovanému zločinu oligarchů, kteří myslí jen na své firmy. A arogantní moc nechtěně prozrazuje záměr: totálně kontrolovat život, vykostit z něj všechno odlišné, nezávislé, nezařaditelné. Víme, že svět bude jiný ekonomicky, politicky, sociálně.
Tchaj-wan se snažil předejít zákazu vycházení také proto, že i tady v historii (za okupace a bílého teroru) docházelo ve jménu „bezpečnosti“ ke zneužití moci. Vědí, že nelze občana redukovat na „šiřitele viru“, vzít mu lidskou důstojnost, omezit osobní svobody, ochromit instituce, což vede jen k další nejistotě. Je prostě neustále nutné připomínat odpovědnost a morálku, která vychází ze samotné skutečnosti, že jsme naživu a sdílíme tuto planetu s ostatními. Ani v čase, kdy jde o přežití, se nesmíme vzdát svobody a důstojnosti.
Hrozí to, čeho se bojím léta, co jsem popsala v Hodinách z olova: čínský model, jehož propagandu usnadňují novodobá média, digitalizace, moderní technologie. Způsob vlády, který je tak přitažlivý pro všechny populisty a sebestředné, prolhané oligarchy světa. Staré smetí je tu, v Rusku si prezident zajistil doživotní vládu jako car, za podpory pravoslavné církve a za ignorování mezinárodního práva, v Maďarsku je u moci diktátor hitlerovského střihu, v Turkmenistánu stejně jako na začátku v Číně zakázali v médiích používat slovo koronavirus, kdo ho vysloví, je zatčen…

Mluví se však také o tom, že by tato krize mohla mít i očistný efekt…
RD: Může mít. Možná nás virus propláchne. Uvědomíme si, co je v životě podstatné. Jak je důležité zdravotnictví, školství, kultura a že trh nemůže vyřešit všechno. Možná začne nová, postkapitalistická doba. Ano. Může to být šance prohlédnout dosavadní faleš neoliberalismu, konzumu, masové produkce, myšlení technokratů, fachidiotů, vlády ekonomů. Šance vrátit se k podstatným hodnotám života. Ano. Možná konečně nastane konec patriarchátu, čistě mužské myšlení se zastaralými ideologiemi světu škodí. Svět už nebude jako dřív, virus nasazuje roušky, ale strhává masky. Nikdy nebyl v posledních desetiletích v čínských a dalších velkoměstech tak čistý vzduch, najednou je vidět nebe i slunce, nelétají letadla, nejezdí auta, továrny omezily škodlivý provoz. Z nadhledu to vypadá, jako by virus vyslala příroda, aby se očistila a zbavila tvora, který ji ničí. Na pozadí současné krize je cítit ten pyšný antropocentrismus moderního člověka, který je přesvědčený, že všechno dokáže poznat, uspořádat. Aby se svět zachránil a změnil k lepšímu, musí se změnit lidské vědomí a virus je z jisté perspektivy něco jako léčba zeměkoule. Zbavuje se škůdce, viru zvaného člověk, který způsobuje klimatické změny. Člověk se dusí, Země může konečně dýchat. Virus vylidňuje města, zbavuje je masového turismu, který byl dlouhodobě neudržitelný.

A co to udělá s literaturou, jaká bude její role?
RD: Role literatury je neměnná. Nebát se, nelhat. S novou radikálností, novým jazykem máme otevírat témata nepohodlná moci, omezenosti. Vracet do světa slovo humanismus. Jsem zvědavá, kam mě nasměruje intuice. Samozřejmě že cítím neklid v kontaktu s drolícím se světem. Daleko nebezpečnější jsou skryté děje pod povrchem, nezaznamenané permanentní projevy zla v beránčím hávu.
Adekvátní reakcí na mizérii světa je pro spisovatele jen literatura. Literatura je opak zbabělého mlčení, a pokud nás čeká střet s novou totalitou a cenzurou, lidé se upnou k literatuře, která dokáže vyslovit pravdu. A jsem zase na začátku našeho rozhovoru. Nejen s přáteli v Pekingu, ale i s novinářkou z Hongkongu jsme mohly obejít cenzuru a mluvit otevřeně jen díky tomu, že jsme použily věty z románu Mor. Literaturu nejde dělit na minulou a současnou, každá kniha je současná pokaždé, kdy ji čtenář otevře. To věděli mnozí, i Albert Camus, oproti historii a přírodním vědám, kde každý nový poznatek přebíjí ten starý, je literatura stále otevřená, celá její minulost se dere jen do přítomnosti. Už dnes jsou v Rusku, Číně, Maďarsku, Polsku, Bělorusku, Turecku, Turkmenistánu oběti nové literární inkvizice, odsouzení za svá slova. Proto se nesmíme dát a musíme zdůrazňovat, že osekávat svobodu slova znamená pošlapávat lidská práva v zárodku, překážet pravdě, dusit lidství. Čekají nás celosvětově náročné časy. Odvahy a ostrého pera bude třeba.

Rozhovor původně publikován v časopise Host 20/05.
Dostupné na: https://casopishost.cz/clanky/10735-asi-je-muj-osud-byt-pokazde-v-epicentru